středa 21. dubna 2010
pocta
pondělí 19. dubna 2010
AFO DIARY
Raining woman
neděle 18. dubna 2010
80 km AFOláskypásky
MAKE SOME NOISE!!!
sobota 17. dubna 2010
Bůvolíček
pátek 16. dubna 2010
Robert nás má rád
Soukromej vesmír
Místo: U-klub, čas: středa, 14. dubna, cca jedenáct hodin večer. Prostorem cloumá pochmurná atmosféra, podiu dominuje česko-slovenský band rara avis. Introvertní set, co definuje snovost. Jsou tam čtyři bílé vrány, které jsou uzavřené sami do sebe, přitom se z nich dere zvláštní energie. Hrají jakoby sami pro sebe, stejně vás ale fackuje agresivita, štiplavost a říznost. Vytvářejí kolem sebe neobvyklou atmosféru, která s přehledem pohlcuje ty, kdo projevují vnímavost a zájem. Najednou byste je chtěli mít u sebe v obýváků. Sedět v pohodlném křesle, dopíjet poslední bílé a nechat je ozařovat projektorem, co do pozadí hází němé filmy, nejlépe horory. Anebo něco od Hitchcocka. Jenže nemůžete, nemáte na ně. Aspoň na chvíli jste stejně uzavření, stejně jako oni jste vzácný kousek, na který se nešahá, na který se jen dívá.
Set je u konce, band se stahuje do šatny, kde je prostor ke kladení otázek, prostor k rozhovoru. Přesouváme se do dalšího soukromého vesmíru. Účastníky tripu jsou všichni členové, slova se především ujímají frontman Daniel a baskytarista Lukáš.
BONDOVA HOLKA
Teď máte za sebou historicky první set v Olomouci, ale jak se vám vůbec nedávno hrálo před Subways? (rara avis předskakovala britským kytarovým panchartům The Subways 29. března v Lucerna Music Baru)
Lukáš: No výborně, abych pravdu řekl, ani jsme nečekali, že nás lidi tak vezmou, přeci jenom je to trochu jiný styl hudby a my fakt nevěděli, co od toho máme čekat. Ale dopadlo to výborně.
Dan: Byli jsme tam jako alternativa, čekal jsem, že jako předkapela lidi buď potěšíme nebo po nás rovnou začnou házet plechovky s pivem. Ta druhá varianta se naštěstí nevyplnila, dokonce za námi přišlo pár lidí, co říkalo, že jsme byli lepší než oni.
Ok, a teď teda totální klišé, ať to máme za sebou - jak jste se dali dohromady?
Dan: rara avis je prapůvodně slovenská kapela z Bratislavy, nynější sestava se vytvořila v Praze.
Lukáš: Dan je vlastně jediný člen z té původní zakládající sestavy, my jsme se spolu tak nějak našli, začali pracovat na albu, no a nakonec se k nám připojili ještě tady kluci (Lukáš ukazuje vedle na kolegy, na roztrhaným gauči se válí ještě kytarista Tomáš a bubeník Ondra).
Dan: Chtěli jsme se hned na začátku prezentovat už hotovou nahrávkou, následně si odehrát koncerty a tak podobně, zkrátka jsme chtěli jít přirozenou cestou. Takže jsme šli do toho a ve chvíli, kdy jsme si s Lukášem uvědomili, že máme materiál, ze kterým si můžeme stát, šli jsme s ním ven.
Kdo přišel s názvem?
Lukáš: pochází z jedné básničky od nepříliš známé americké spisovatelky Annie Rose Bond. Dan ji kdysi četl, líbila se mu, tak ji použil.
Znamená to tedy bílá vrána, že?
(autor se zároveň omlouvá čtenářům, neboť v prvním čísle AFOhledu psal, že jde o „bílou sovu“. Trapas, takže sorry)
Lukáš: Jednak to znamená bílá vrána, jednak něco vzácného, cenného a neobyčejného.
Jsou nějaké kapely, které vás ovlivnili během nahrávání debutu? Nějaká zásadní jména?
Lukáš: Možná to zní divně, ale my neděláme to, že něco děsně posloucháme a pak se sluchátkama v uších vejdeme do zkušebny.
Dan: Všichni navíc posloucháme dost odlišné kapely, vlastně dost odlišnou hudbu než tu, co sami tvoříme. Z mého pohledu je naše muzika možná víc extrovertnější než to, co sami posloucháme.
VNÍMEJ!
Dane, zejména ty jsi během živého projevu dost expresivní, užíváš si to, co hraješ nebo to je…
Dan: Myslíš jako, jestli máme nacvičenou nějakou choreografii?
Takhle to nemyslím, ale přijde mi, že živé provedení vašich songů samo o sobě vyžaduje určitou míru expresivity. Nemluvím ale o plánované teatrálnosti, mluvím o procítění té hudby. Tvoje kroucení a vůbec celý projev mi sem tam připomněl kusy, co předvádí třeba Thom Yorke.
Dan: Tak to je docela poklona, ale asi máš pravdu, ta hudba je prostě taková, asi to skutečně vyžaduje. Důležitou roli hraje taky fakt, že každý koncert je jiný, pokaždé je jiná atmosféra a podle toho se řídíš, záleží na tobě, jak to v danou chvíli vnímáš.
Bylo docela zvláštní sledovat, jak z vás během koncertu šla potemnělá melancholie, která se zároveň prolínala s energií, co se následně opírala do těch lidí pod pódiem.
Lukáš: No teď si to asi vystihl, v podstatě si to řekl za nás, budeme rádi, když to bude fungovat přesně tímhle způsobem.
Dan: Od nahrání té desky uplynula nějaká doba a mně už vlastně s postupem času přijde, že je vlastně docela veselá (smích). Jsem docela zvědavý, jak bude vypadat ta druhá…
PSYCHO & SKINNY JEANS
Dane, ty jsi ostatně autorem textů, kde bereš inspiraci, z čeho čerpáš, když píšeš?
Dan: Inspirace je asi život, často mě asi něco inspirovalo, když jsem byl mladší, ale momentálně jsem ve fázi, kdy čerpám z vlastního života, z vlastních prožitků a zkušeností. Spojují se mi slova, dávám si do kupy věty, nějakým způsobem se mi to zažívá a ve finále to přejde v té hudební formě na desku a pak i na pódia.
V songu Kinds Of Persons je slyšet nějaký voice-over, to je z nějakého filmu? Je takových skrytých parádiček na desce víc?
Dan: Jojo, když si koupíš cédéčko, tak v bookletu najdeš, že to je konkrétně z Hitchcockova Psycha. Další inspiraci filmem ale nenajdeš, tohle je jediné.
Chlapci, poslední otázka. Co pro vás v hudbě znamená móda?
Lukáš: Hodně asi ne, ale občas to vůbec není špatný řešit.
Dan: Myslím, že je to spíš o tom, že si jednoduše oblečeš to, co máš rád. Když se na nás podíváš, tak každý z nás vypadá úplně jinak.
Lukáš: To jo, jsme takový pestrý (smích)
Kay ze Sunshine řekl jednou krásnou větu, že „muzika je móda a móda je muzika“. Kluci, co přivedou svoje fanoušky k nošení skinny jeans i během totálního vedra. Nepokoušíte se teda prodat svoji muziku i skrze vizáž, jdete čistě po nasazení, nestojíte o stylizaci?
Ondra (poprvé se projevuje bubeník): Pro mě to třeba neznamená vůbec nic.
Lukáš: Pravda, že když přece jenom něco prezentuješ lidem, tak chceš, aby to holt vypadalo dobře. Ale v růžovejch outfitech asi ven nevylezeme.
Dan: Já mám taky skinny jeans? (frontman se sklání a ohmatává si nohu)
Ondřej Čížek
čtvrtek 15. dubna 2010
Metal...né... Metal on Metal!
Mnozí z vás si jistě pamatují ten opojný pocit ze základní školy, když se v odpoledkové apatii dotkl hrot kružítka dřevotřískové lavice. Nemálo z Vás si jistě pamatuje ten nádherný zvuk, který vyvolal kámen vržený na plechovou chatku vesnického somráka. Většina z Vás jistě zažilo i ten slastný okamžik, kdy příklepová vrtačka vnikne do cihlové zdi a nazrzlý prach se snese na vyprané prostěradlo a pletené ponožky na doma. Hodně z Vás si s potěšením zapíchla stanový kolík do čerstvě probuzeného mechu na prvním jarním trampu. Dost z Vás si nepamatuje cestu domů, při které si rozdírali syntetické vlákno sourozencovy šusťákovky o sousedovic plot. Málokdo z Vás si někdy něco takového nahrál. Hrstka z Vás si tu nahrávku pustila. Nikoho z Vás nenapadlo přenést ten humbuk na pódium. Einsturzende Neubauten do toho šli, pár dalších to taky bavilo a dnes od 22:00 v klubu 15 Minut uvidíte a budete vědět, že v Polsku se nad sebou grázlové s kružítkem taky zamysleli…All Sounds Allowed!
Týmovka
Samozřejmě, že jsem kdysi sledovala seriál Byl jednou jeden život, ale v podstatě mě více zajímaly filmy o počátcích kinematografie, při nichž jsem začala objevovat, jakým způsobem věda pomohla ke vzniku filmové historie, jak velký podíl na tom měli vědci.
Můj pozdější odborný zájem o populárně-vědecký film vyplynul z toho, že jsem měla zkrátka pocit, že se u nás takovýto typ filmu teoreticky příliš nezkoumá. Nevědělo se o jeho vzniku, o jeho historii v Československu, nevědělo se, jací režiséři se jím zabývali a jakým způsobem byly tyto snímky institucionálně zaštítěny, zda stát měl vůbec chuť takovou věc podporovat.
Pokud jde o charakter českého populárně-vědeckého filmu v minulosti, závisí na historickém kontextu. Tím mám na mysli, v jaké době dané filmy vznikaly, zda je nesvazovala ideologie. Třeba v 50. letech některé vědecké disciplíny mocenskému diskurzu posluhovaly, stát dotoval natáčení řady instruktážních či náborových snímků, řada z nich popularizovala určité profese.
Proč se zabývat populárně-vědeckým filmem? Určitě kvůli významu, jaký má pro společnost ve smyslu jeho silného vzdělávacího potenciálu. Je také zajímavé sledovat, jak se tento žánr vyvíjí historicky a stylově, jaká nová témata jsou zpracovávána a tak podobně.
Pro mě je důležité především silné téma, které má nějaký společensko-kulturní přesah, zároveň však nejde pouze a jedině o něj. Líbí se mi dokumenty využívající co nejvíce možností, které dokumentární druh nabízí, ať už to jsou rozhovory či archivní záběry nebo i animace. Důležitá je podle mě nejenom informace, ale i způsob, jakým ji tvůrci prezentují. Mnohdy přitom ani nejsou důležití samotní režiséři, jako spíše celé týmy. Obdivuji například práci BBC, jejich dokumenty jsou zábavné, ale zároveň podávají poměrně značnou sumu často ne právě jednoduše sdělitelných informací.
Lucie Česálková, zaznamenal Ondřej Čížek